Studium medicíny v 32??, náročnost studia

[Kobra 82]

Přesně tak.. každý to má jinak, každý má své důvody a musí vědět, zda jsou dostatečně silné na to, vydat se touto, ne úplně nejlehčí, cestou. Nelze to paušalizovat...

A propos, když mi bylo šestnáct, lidé kolem dvacítky mi přišli strašně staří. Když mi bylo dvacet, lidé ve třiceti mi přišli za zenitem. Teď když mi je právě těch třicet či trochu víc, tak mi pomyšlení na padesátku přijde docela supr věk..... Prostě člověk stárne, a smýšlení na život a na věk a na cíle se prostě zákonitě mění......

[denisasam]

Mimo to já nechci zachraňovat svět, ale dělat řemeslo, za což zubařinu považuji, možná že s všeobecnou medicínou by to nebylo tak jednoznačné s uplatněním a s dalším směrováním po škole.

[lacertus]

Ahoj,

mně je 29, na medicínu jsem šla hned po maturitě, za 6 let jsem ji ukončila a teď mám téměř 4 roky praxe. Nikdy bych jiný postup nezvolila, medicína mě fascinovala od základky. Náročnost v porovnání s některými jinými vysokoškolskými obory asi je vyšší, ale nikdy mi tak hrozná nepřišla, pravda ale je, že srovnání nemám, nejsem biflovací ani jedničkářský typ a vždy jsem volila cestu nejmenšího odporu k co největší efektivitě docházka se ale (většinou) nijak urychlit nebo nahradit nedá, měli jsme ke konci studia těhotné a pak i maminky spolužačky a často jsme se setkávali s tím, že vyučující jím vstříc nevyšli, vybavuji si konkrétně když těhotná spolužačka v prvním trimestru odmítala vejít na ifnekční oddělení, kde byli pacienti s parotitidou, žloutenkou typu B apod., že jí vyučující - žena - odmítla dát potvrzení, možnost náhrady jinou formou - nelze...

Já si třeba teď nedokážu představit, že bych měla být znovu v prváku. Jak už tady bylo hezky uvedeno, ve věku 30 let je člověk úplně jinde než čerství maturanti. Jsem zvyklá na určitý respekt okolí, na důstojné chování, na určitý stupeň zodpovědnosti okolí. Mluvím o jiných věcech než maturanti, moje dětství vypadalo jinak... zdá se to jako banalita, ale na co je medicína náročná, je ve skutečnosti čas strávený ve škole. V každém roce v šesti letech je povinná kontrolovaná výuka, často celé dny. V pitevní týdny jste ve škole 8:00-18:00 4 týdny v kuse, všechno oblečení a vlasy smrdí formalínem a po večerech se musíte učit... A to je první ročník. Když se prokoušete teoretickými obory, začnou klinické obory a začnete chodit jako medici na oddělení... v hierarchii nemocnice se stanete tím nejnižším, hluboko pod sanitáři vzpomínám na to opravdu s úsměvem, ale i s vědomím, že ve svém věku už bych to nerozdýchala. A nemyslím si, že bych se nad někoho chtěla povyšovat, ale už jen životními zkušenostmi je člověk daleko za vysokoškolským životem. A nevím, jaký obor si představujete dělat, ale v řadě oborů - pokud chcete získat atestaci, což je nutný předpoklad pro vykonávání samostatné praxe - budete nastupovat jako služebně nejmladší sekundář a pár let budete sloužit ty služby, které ostatní nechtějí - štědrý den, silvestra (nebo nový rok), soboty o prodlouženém víkendu - a to mluvím o situaci třeba osm, devět let ode dneška (pokud nastoupíte v příštím školním roce...). Atestace trvá různě dlouho, nejčastěji pět let.

Mě práce hrozně moc baví, nedokážu si představit, že bych dělala něco jiného, každý den objevuju nové věci, dělám menší chirurgický obor a postgraduál a jak jsem už psala, nerozhodla bych se jinak. Finančně si rozhodně nestěžuji. A nemůžu posuzovat motivaci někoho, kdo medicínu nedělal, ale vždycky jí dělat chtěl... Jen říkám, co vím. Je to přinejmenším šest let strávených se skvělými, ale o 10 - 14 let mladšími spolužáky. Zkuste si zajít na maturitní ples a bavit se maturanty...

Věřím tomu, že na západě je běžné studovat ve třiceti, ale tady to zatím tak běžné není a proto pokud budete studovat v ČR, budete mít v kruhu mnohem mladší. V zahraničí by to třeba bylo jinak

A studovala jsem 3. LF, tělocvik jsme povinný měli, ale brali téměř jakoukoliv omluvenku na studijním a uznali to, a angličtina - psali jsme rozřazovací test na začátku, rozdělili nás podle toho do kruhů a ti, kteří v testu dopadli nejůř, pak angličtinu měli. Ve čtvrťáku jsme měli medical english s povinnou zkouškou včetně konverzace. Osobně si myslím, že bez angličtiny se v dnešní době absolvent medicíny velmi těžko uplatní.

A jestli se do toho fakt dáte, držím palce!

[Marlen85]

Ahoj,

je mi 30 mám vystudovanou ekonomii (Ing.) a musím přiznat, že zakladatelku docela chápu. Nikdy jsem o medicíně nepřemýšlela, v rodině máme samé inženýry a právníky, ale poslední rok mne neustále pronásleduje pocit, že má práce nemá smysl. Člověk by si řekl, že když má dobrou práci, spokojený život, vztah i zázemí, mělo by to stačit, ale nestačí. U mě by bylo studium lékařské fakulty naprosto utopickou představou, ale všem, co se rozhodnou v mém věku fandím.

[evicak]

Ahojte, ja sla na medicinu ve 29 letech, letos, v 35 jsem promovala. Mela jsem vystudovanou chemickou fakultu. Medicina mi sla bez problemu, myslim, ze mnohem lip, nez bych ji zvladala v tech 18. Byla jsem trochu za exota, ale clovek se nesmi dat. Po promoci se o me neprali, prednost meli mladsi a kluci. Ted na podzim, kdy uz absolventi pomalu dochazeji, uz je to s nabidkama fajn. Zase vaham, kterou vzit, vzhledem k veku, zda jit za sny nebo "mit rozum".

[Strachotova]

To se přeci nevylučuje... S rozumem za svými sny!!.. Když se snů vzdáš, navždy ti to bude hlodat v hlavě a nic to nevytěsní, hlavně ne děti a povinnosti, naopak, bude to stále intenzivnější, vím z vlastní zkušenosti