jsem neco pres rok v praxi (CR) a muzu ti rict asi tohle:
1. dulezite je zejmena samostudium a zajem o obor. z meho pohledu je uplne jedno, na jake fakulte vystudujes. at uz tady nebo jinde. to, ze ma clovek diplom z prestizni univerzity, neznamena, ze nemuze byt kreten. vedomosti jsou dulezite, ale pokud mezi tebou a pacientem neni duvera, nelze uspesne lecit. spoustu veci te ve skole nenauci a paradoxne prave ty muzou byt v urcitych momentech nejpodstatnejsi. hlavni je zustat predevsim clovekem. a to zname "primum non nocere"
2. neni pravda, ze v CR je to vsude hrozne a ze v praze je prebytek lekaru a same 0,1 PhD. uvazky. jsem v kontaktu s cca 14 lidmi z kruhu, z toho vetsina dela v praze a vsichni na plny uvazek (motol, thomayerka, bohnice, vojenska nemocnice, vinohrady; interna, ARO, patologie, radiologie, ortopedie, psychiatrie). kupodivu tu praci dostali na zaklade bezneho prijimaciho pohovoru, nikoliv po znamosti. sokujici, ze? zbytek je jinde (brandys, ostrava, pisek...) a take jsou spokojeni. klicove je dostat se do dobreho kolektivu, to hodne veci usnadni, zejmena v zacatcich. samozrejme je to o stesti.
3. zahranici bych az tak neglorifikovala. zejmena v nemecku se na nas spousta lidi (i doktoru) kouka jako na gastarbeitry z vychodu a ten jejich "ubermensch" pristup je nekdy opravdu znat a cloveku z toho neni uplne dobre (i tu plati - je to o stesti, kolektivu...). nicmene nikdo z mych spoluzaku, kteri chteli do nemecka, nemel problem najit si tam praci.
4. neztracej idealy. jdi si za svym, vyplati se to. lidi, kteri po necem opravdu touzi, maji vic sanci na uspech nez ti, kteri vecne nadavaji a nedelaji nic proto, aby danou situaci zmenili.
5. je to o pristupu. je hodne tezkych chvil, kdy clovek nevi jak dal a ma pocit, ze to, co dela, nedava smysl. klicove je neco si z toho vzit a jit dal. mne zatim vsechny kriticke okamziky nejak pomohly; obcas je to opravdovy "ocistec", ale myslim, ze je to potreba.
6. doporucuji knizku Samuel Shem - Dům páně. je hodne vystizna.